Věřim na osud.Na to,že člověk žije svůj osud od narození do smrti a že je to krásné.Jak se děťátko narodí a roste a je z něj větší človíček a také má nějaké sny a ty se snaží si plnit a užívá radostí života.Věřím,že vše je,jak má být a že romantika ti udělá život krásným.Já třeba mám moc ráda přírodu a také sluneční paprsky a takové věci.lesní mech a sníh a květinky.Z toho se těším.Ale jsem hodně citlivá.Na slova.Co slovo,to buď pohlazení nebo zranění.Tak mám ráda lidi,kteří kopírují mou duši,takže mluví tak,že je mi to velmi blízké a citově to ke mně ladí.Jinak kdo mluví tak,že není blízký mé duši,tak mě to moc bolí a zraňuje.Jsem sama na světě.Velmi moc toužím po krásných věcech pro duši,toužím se dostat ke své vnitřní podstatě.Protože tam někde je centrum člověka a tam sídlí láska a vše krásné.Už dlouho jsem nebyla s Bohem.Protože ta hrozná bolest v duši je tak obří,že se mi velmi těžko věří.Velmi těžko.Jsem postižená.Tak,že jsem jako malé dítě.Takovou mám duši.No,malé,prý jsem tak na 20 let.A to je mi o 15 víc.Tak já nevim.Už dlouho jsem nabyla s mně podobnými lidmi.Jsem romantička.Já věřím,že někde existují mně podobní,ale nevím,kde.Romantici.Normálním lidem moc nerozumím.Jsou mi duševně velmi daleko.Mám taky moc ráda cestování.Hodně to prožívám.Celou duší.Tu krásu krajiny a tak.Ale ještě mnohem víc je pro mě láska.Láska vyjádřená slovy a city.Na tu se dokážu upnout na roky.Je pro mě vším.Také mám sny.Sním o hezkém domečku nebo hezky zařízeném bytě.Ale nemám žádné peníze,tak na to nemá
.Také sním o lásce.O krásné lásce.Ale musí to být mně podobný človíček.Romantik.Mno.Je to moc těžké.moc.Pane Ježíši,hledám,kde se dá.Úplně marně.Prosím,dej,aby mé hledání už skončilo,abych mohla cítit zas tu krásu v duši.prosím,dej mi spřízněnou duši.Moc tě prosím.Prosím,abych už nepotkávala trapiče mé duše.Dej,abych měla v duši takový pokoj od tebe,abych to nevnímala.Abych cítila tebe.Prosím tě,smiluj se nade mnou.Toužím po životě.Po krásném životě.Po teplu v duši.Prosím,kdy mě vyslyšíš?Prosím?Moje máma je holčička.Rozumová a necitlivá a samostatná.V duši by pořád povídala.Představte si a bla bla bla bla.A táta je chlapeček.Moc citlivý,který si pořád myslí.Bojim,bojim,netrapte mě,schovám se přede všemi,mějte mě rádi.A co jsem já?Kombinace.Ach jo.Proč se rodí takoví lidi?Já to nechápu.Nevidim důvod.Mno ale já měla krásné citové zážitky.To je to,co je strašně krásné.Obvykle když si píšu s mně podobnými lidmi.Což se mi už jednou stalo.Jinak teď nemám nikoho.Takové krásné zážitky..Třeba se na mě podívá nádherně a mé srdce to prociťuje nebo si píšem o něčem hodně citovém a já pláču a cítim jeho lásku.Nebo se moc těším.Na něco.Ale teď už nemám žádné hezké zážitky.kdo poradí?Romantici,kde jsou?Vím,že možná i Bůh může naplnit srdce člověka láskou a dalšími věcmi dobrými,ale kdy a jak dlouho ještě musím čekat?Naposled mi řekl,že mám věřit.Tak se snažím věřit.No,je mi hrozně.Bojim se,že kdybych měla dítě,že by bylo ještě větší chudák než já.Přesto bych ho chtěla.Protože jsem prožila,jak je krásné cítit v něm milovaného partnera.Jak dá životu náplň a lásku prohloubí.A znásobí.Co bychom dělali jem my dva?To bych se na světě asi unudila.Ale když si představim,jaký ubožák mezi lidmi by to byl,jak bych mu říkala,víš,tvoji rodiče jsou divní a ty jsi taky divný,rozhodli jsme se tě mít abychom se na světě nenudili,s nikym si nebudeš rozumět a budeš v životě trpět,my taky trpíme,tak to si nedovedu představit.Lituju ho už předem.Přesto naprosto vylučuju,že bych zůstala v životě sama,já potřebuju lásku jako vzduch k dýchání,neumim bez ní být,žít,neumim žít bez spřízněné duše.Doufám,že tento rok už potkám spřízněnou duši,protože jinak se snad oběsim.No,je mi smutno,moc.Tady žádná spřízněná duše není a já nevim,kde je.Opravdu nevim.Na seznamce jsem potkala kluka,který se mi zdál trochu podobný,ale přesto jiný a on o kamarádství nestojí.Tak nemám vůbec nikoho.Už jsem ho o to žádala,ale ani neodepsal,protože hledá lásku a ne přátelství.Ach jo.:-((S rodiči jsem často chodila na procházky a s kamarádkami k rybníku a také na výlet na kole a nakupovat.Už mě to nebaví psát.stejně tu žádná spřízněná duše není.:-(Je to pěkná pakárna psát někam něco co stejně nikdo nechápe a já se cítim velmi blbě přitom.No.Co se dá dělat.Jinak mám radost,zítra jedu do jednoho sboru s dalšími lidmi,kde uvidím,zda by nebyla nějaká spřízněná duše.Aspoň nějaká naděje je.Nevím,kde mě chce Pán Ježíš mít.Toužim po jeho vodě živé.Snad se mě zastane?Kdo ví.
